Rodinná soudržnost se projevuje především v situacích, kdy je péče o seniora obtížná. Ve výzkumech se ukazuje, že čím více toho senioři potřebují a čím více se péče stává náročnější, tím spíše se do péče zapojuje více osob. Jinak řečeno, pokud je péče o seniora náročná, dělí se o ní často více osob, které si vzájemně pomáhají.
Studie z roku 2006 například poukazuje, že rozdělení péče přináší pečujícím psychickou úlevu a také snižuje finanční zátěž. Pečující si rozdělí nejen samotnou práci, ale také zodpovědnost. Tato péče se tak pro ně stává více zvládnutelná a snesitelná.1
Rodina v takových případech funguje jako záchranná síť, na kterou se její členové spoléhají v obtížných životních situacích. Může pro ně být zdrojem materiální podpory – jako je pomoc s penězi, domácími pracemi, nákupy, dopravou apod. Dále může udělovat rady a potřebné informace. A zároveň může poskytovat útěchu, empatii, zájem a lásku.2
V těchto podpůrných sítích jsou na prvním místě často životní partneři, pak děti a potom další blízcí příbuzní. Gerontologické výzkumy ukazují, že když je třeba, tak se jednotliví členové rodiny vzájemně zastupují.3
Jaké jsou motivace pomoci a podpory mezi příbuznými?
Existuje celá řada teorií, které se na tuto otázku snaží odpovědět.
Jedna z nich například vysvětluje motivaci za pomoci pojmu reciprocity. Zjednodušeně řečeno: pomáhám, protože mi druhý kdysi také pomohl anebo moje pomoc může být v budoucnu odměněna tím, že mi druhý rovněž pomůže.
Jiná teorie pracuje s ideou závazku. Motivace pramení z pocitu, že pomoc mezi generacemi je závaznou a očekávanou normou. Jinak řečeno, pečující je přesvědčen, že má povinnost splatit dluh za péči a výchovu v dětství a za doposud poskytovanou pomoc.4
Další teorie vychází z předpokladu emocionálních vazeb mezi příbuznými a jejich oddanosti (tzv. attachment). Dospělí potomci pociťují ke svým rodičům náklonost, mají o ně starost a chtějí jim poskytnout bezpečí a ochranu.5
Mezi těmito ale i dalšími teoriemi nelze vymezit přesnou hranici. Je nutné si uvědomit, že příbuzenské vztahy tvoří složitý propletenec vazeb, a fungování pomoci nejde vysvětlit pouze za pomoci jednoho faktoru. Rodinná solidarita má mnoho rozměrů.
Pro rodinnou péči je charakteristické, že se dokáže pružně přizpůsobovat potřebám seniora, které se v čase mění a jejichž množství s přibývajícími roky narůstá. Rodina zkrátka pečuje tolik, kolik je potřeba, a právě tato charakteristika ji činí nenahraditelnou.6
1 Jeřábek, H. 2009. Rodinná péče o seniory jako „práce z lásky“: nové argumenty. Sociologický časopis, 45(2), 243–265.
2 Finch, J. 1989. Family Obligations and Social Change. London: Polity.; Haškovcová, H. 1990. Fenomén stáří. Praha: Panorama
3 Sýkorová, D. 1996. Rodina staršího středního věku v systému příbuzenské pomoci a podpory. Sociologický časopis, 32(1), 51-66.
4 Rossi, A. S., Rossi P. H., 1990. Of Human Bonding: Parent Child Relations Across the Life Course. Hawthorne-New York, NY: Aldine de Gruyter.; Sýkorová, D. 1996. Rodina staršího středního věku v systému příbuzenské pomoci a podpory. Sociologický časopis, 32(1), 51-66.
5 Ainsworth, M. D. 1972. „Attachment and dependency: A comparison. “ Pp. 97-137 in Attachment and Dependency, ed. by J. L Gewirtz. New York: Wiley.
6 Jeřábek, H. 2009. Rodinná péče o seniory jako „práce z lásky“: nové argumenty. Sociologický časopis, 45(2), 243–265.
